DeutschEnglischTschechisch
FacebookYoutube

Archiv

Maskenbaum in Prag
© Christoph Israng, Deutsche Botschaft Prag

30. dubna 2020

Kateřina Tučková: Národ sobě

 

Žádné nové boty. Ani kabát nebo sukně. Osobní garderobu musel každý z nás letošního jara doplnit o zcela nový kus oděvu - o roušku. A to neprodleně. Koronavir mohl přeskočit s každým kýchnutím spolucestujícího v tramvaji či metru, s každým polibkem na přivítanou. Rouškami se chráníme navzájem, bez nich nikdo nesmí opustit domov, rozhodla vláda s okamžitou platností v půli března. Jenže - kde takovou roušku naráz vzít? Na dveřích lékáren ještě téhož dne visely cedule roušky vyprodány a e-shopy se zdravotnickými potřebami hlásily, že je dané zboží dočasně nedostupné. A tak se ještě té noci sklonily nad šicí stroje tisíce českých matek a podle střihů, které se promptně objevily na sociálních sítích, vyráběly z rozstříhaných prostěradel ústenky, aby si rodina mohla ráno zakrýt tvář.

 

Nedostala jsem do vínku zrovna kdovíjakou zručnost. A tak se můj manžel i syn museli v prvních dnech spokojit s všelijak se krabatícími a klouzajícími nepodarky, které se jim k jejich mrzutosti smekaly z tváří, než se na rohu naší ulice objevil rouškovník. Starý věšák přivázaný k plotu, aby ho neshodil vítr, na němž se každý den urodily na mašličku přivázané roušky k rozebrání, jak hlásala ručně psaná cedule. Prosté bílé unisex roušky spíchnuté nejspíš z ubrusu, pestrobarevné roušky s květinovým potiskem nebo meditativními mandalami, roušky s rozesmátým Krtečkem různých dětských velikostí - každý si mohl vzít, jakou si přál. Také jsem si jich pár vzala. A na oplátku jsem na rouškovník zavěsila čerstvě upečené koláče a tašku s látkami a tkalouny, které jsem sama nebyla schopná proměnit v kýžený výsledek. V příštích dnech jsem na tváři kolemjdoucího spatřila kus manželovy košile - na rouškovníku se urodilo z našich zdrojů.

 

Starý věšák ověnčený ústenkami pro ty méně šikovné z naší ulice byl jen jedním z příkladů pozoruhodné vlny solidarity, která se v posledních týdnech vzedmula v Česku. Sociální sítě vypovídaly o tom, že kromě sousedské výpomoci se lidé nezdráhali vzájemně si poskytnout i pomoc nepoměrně širší. K šicím strojům zasedli ti, co se ze dne na den ocitli bez práce, také studenti či vězňové, v šicí centra se proměnila zákulisí řady zavřených divadel. A zatímco novopečené roušičky a roušiči (jak je pokřtil český internet) stříhali, špendlili a šili, další dobrovolníci se stali spojkami mezi těmi, co švadlenám posílali materiál anebo něco k snědku, a těmi, co chybějící ochranné ústenky potřebovali nejvíc. Stovky kusů putovaly k zdravotnickému či ošetřovatelskému personálu pečovatelských domů, k seniorům, k postiženým, k lidem bez domova, zkrátka ke všem potřebným, kteří měli mít z nařízení vlády skrytou tvář, kterým však ta samá vláda jaksi zapomněla požadovanou ochranu opatřit.

 

Poradili jsme si i bez vlády, chtělo by se říct s hrdostí na pověstné zlaté české ručičky, které v minulých týdnech pohánělo tolik zlatých srdcí. Co se však zdá jako chvályhodný doklad sounáležitosti a okamžité improvizace, vzbuzuje na druhou stranu i obavy. Lidé si s vyhlášením nouzového stavu totiž až příliš rychle rozpomněli na modus operandi, který se naučili za minulého režimu, a spolu s nasazením vlastnoručně ušitých náhubků většinou mlčky přijali i všechny ostatní vládou vyhlášené restrikce. Bez protestu přijali protiústavní zákaz shromažďování, omezení pohybu na veřejnosti, přijali i spuštění koronavirové opony, za níž uvízli stejně jako kdysi za tou železnou.

 

Roušky a jejich nedostatek, roušky a jejich střih, potisk či prodyšnost, roušky a zase roušky na nějaký čas ovládly hovory mluvčích, takže si mnozí možná ani nevšimli ministerského návrhu posílit během nouzového stavu pravomoci současného premiéra. Na nátlak médií byl návrh stažen, naštěstí. Hřejivý pocit z celonárodní sounáležitosti však mezitím zastřel stín obav, abychom zaslepení rouškami nakonec třeba nezjistili, že se vládní opatření proti šíření koronaviru, proklamovaná původně jako dočasná, stala nepozorovaně součástí našich životů na věčné časy.

 

Kateřina Tučková se narodila v roce 1980 v Brně a vystudovala kunsthistorii a bohemistiku na tamní Masarykově univerzitě. studierte Kunstgeschichte und tschechische Philologie an der dortigen Masaryk-Universität. Působí jako kurátorka, spisovatelka a publicistka. Její román Vyhnání Gerty Schnirch (2009) o vyhnání brněnských Němců v květnu 1945, který se stal bestselerem, inspiroval vznik festivalu Meeting Brno. Jeho programovou ředitelkou byla v letech 2016-2018.

mehr

Menu

Zavřít menu

Podporuje:

Kontakt
Tisk
Newsletter
Ochrana osobních údajů
Impressum
Mapa stránek

Diese Website verwendet Cookies auschließlich zur essentiellen Funktionalität, es erfolgt keinerlei automatische Erfassung Ihrer personenbezogenen Daten oder Ihres Nutzungsverhaltens – nähere Informationen hierzu finden Sie unter Datenschutz.

OK