4. červen 2020
Ivan Binar: Fejeton pro Ferdinanda Malchera
Uprostřed polí na mezi, kterou se ani družstevním rozorávačům nepodařilo rozorat, stojí útlý betonový sloupek ukončený zdobným oválem, v něm germánskou frakturou vyryté jméno: Ferdinand Malcher, pod jménem křížek a datum: 30.7.1936. Byl to blesk, selhání srdce, splašení koně… Je snad ještě další způsob, jak uprostřed léta mezi poli odejít ze světa? – Sotva se dovíme, kdo byl Ferdinand Malcher. Zřejmě sedlák, určitě Němec, vždyť jsme v Sudetech a z původních obyvatel nezbyla ve vsi jediná duše. Odejít museli všichni, jaký měl ten který z nich podíl na strašlivé válce, nikdo nezkoumal. Mluvili německy, byli Němci, to stačilo. Kdyby byl Ferdinand Malcher po válce naživu, taky by musel kamsi do ciziny. Do prázdných usedlostí přišli Češi z Čech, z Moravy i z ukrajinské Volyně, Slováci a Romové, v posledních letech tu našli přístřeší dokonce krajané z Kazachstánu.
Nedaleko odtud je ruina statku. Bydleli tam do nedávna dva bratři. V opilosti si zapálili cigaretu a od ní střechu nad hlavou, zachránili holé životy, opustili tu spoušť a odtáhli někam jinam. Zůstaly po nich začouzené zdi a nesklizená jablka. Ve větvích jabloní se rozbujelo jmelí. Polibek pod jmelím o Štědrém večeru prý přináší štěstí. – Na protějším kopci zůstalo po větrném mlýnu pár kamenů, větrno a hejna vrabců. Dole u potoka je kostelík obklopený hřbitovem. Jména mrtvých jsou už většinou česká, německých zbylo jenom pár.
Po převratném listopadu, který sem spolu se svobodou přinesl i nejistotu, uspořádali místní občané zájezd do Rakouska. Vždyť takovou dobu nemohli paty vytáhnout! Po návratu se v hospodě holedbali, co se komu ve vídeňských obchodech podařilo ukrást. Ale třeba si jen tak vymýšleli, vždyť to nejsou žádní zloději, byli jen uvyklí brát si z družstevního, tedy vlastně ze svého, a to se jako krádež nepočítá…
Krajina je tu zvlněná, melancholicky krásná; pole střídají lesy a remízky, pilně tu ryjou divoká prasata, prohánějí se něžné srnky, přibývá mysliveckých posedů. Patří k dobrému tónu býti lovcem, mít svůj posed a střílet po zvířatech. Dřív směli lovit vysokou zvěř jenom členové komunistické strany, dnes už může mít kulovnici každý, kdo si umane.
Poblíž pomníčku Ferdinanda Malchera jsme po převratném listopadu koupili pozemek a nechali postavit dům, protože je tu krásně, aby se měla kde scházet rodina. V příznivých dnech sem přijíždějí všichni moji vnukové – z Prahy a z Mnichova. Ano, z TOHO Mnichova, kde nás před válkou zradili spojenci, odkud po válce vysílalo česky americké Rádio Svobodná Evropa a učilo nás demokracii. Do jednoho místa, do jednoho století se toho vejde! – Marie, Maximilián a Stella jsou Češi, Kuba a Toníček Němci, ale to je nezajímá, jako by o tom ani nevěděli; spatlají dohromady oba jazyky a vůbec jim to nevadí. O Vánocích přijedou zas a pod jmelím uloupnutým z usychající jabloně Ferdinanda Malchera budou si spolu česky a německy rozumět. A s těmi dětmi se dostaví záplava štěstí. Věřme, že se ti maličcí nedožijí zas nějaké války, zas nějakého vyhánění lidí z jejich domovů.
Ivan Binar, narozený 1942 v Boskovicích, je spisovatel a redaktor. Před svou emigrací do Rakouska 1977 pracoval také jako pedagog. 1983 přesídlil do Mnichova, kde působil jakoredaktor Rádia Svobodná Evropa. 1994 se vrátil do Prahy, kde žije dodnes. Je mj. autorem románů Rekonstrukce (1978) a Sedm životů Václava Neužila (2000) a knih pro děti S kouzelníkem do světa (1997) a Kilo jablek pro krále (2003). 1992, 2000 a 2002 byl spolu s Peterem Becherem vydavatelem Česko-německého almanachu.
